Vím to už dávno, že se život s nikým nemazlí a smutnit nepomůže. Určitě nejsem sama, kdo si říká, proč já a občas, když se nic nedaří a ještě více se vše pokazí, proč, proč "ZASE JÁ".To už má mysl nabírá na obrátkách, naštěstí přijde chvíle, kdy řeknu a dost, dej pozor ať není húř. Říká se, že každý svého štěstí strůjce a v jistém slova smyslu i svým režisérem. Dost věcí můžeme ovlivnit, dobré je se nejdříve uklidnit a naladit se na pozitivum. Někdo by řekl, přece pomůže rodina, ale třeba jste stejní jako já. Napřed si to vše v klidu přeberu a pak jdu se teprve se vším ven. Mám jasno, sem tam se objeví mráček, ale už není tak zle. Přepnu se do režimu pozitivního, přemýšlím co dál, co bude nejlepší postup a náladu mě zvedne třeba poslech hudby...(viz. zdroj). https://www.youtube.com/watch?v=LqawK-MkZAY
Nebo pohledem do naší předzahrádky, když jdu na MHD, vždy je tam něco nového ...
Za brzkého rána se tam odehrává ptačí koncert, nebo ještě nedávno poprašek sněhu. To mě připomělo, že máme ještě nad jarním kvítí vánoční kouli ☺. Nedávno na otázku mého muže, zda už kouli neuklidíme jsem se smíchem odpověděla, že zrovna venku sněží a tak může vánoční ozdoba být stále s námi.☺
Kdo mě bezpečně vytáhne z pochmůrných myšlenek je ABY, pes naší mladší dcery. Nedávno se zastavily a hned bylo veselo. Odrazila jsem se z letargie čekání na termín konzilia v našem "MORAVSKÉM IKEMU"jak říkáme špičkovému kardiologickému pracovišti v Třinci a šla tomu tak trochu naproti. Ono známé "líná huba holé neštěstí " se vyplatilo. Nerada se připomínám, ale telefonát a následně kafíčko s bývalou kolegyní se v dobré zúročilo a nejen to, vzpomínaly jsme na dobu, našeho společného působení v DD. Naše společné chvilky strávené s dětmi byly pohodové, zvláště, když nebyla přítomná naše paní ředitelka a zdravotní sestra. Obě silné alkoholičky, které spíš nepracovaly, než pracovaly, tudíž přínos žádný, ale jejich nadřízení to přehlíželi a my si je naštěstí nepřipouštěly k tělu. Dovedly jsme je ignorovat a jely jsme si po své pedagogické linii až na okamžik, kdy té nejvyšší alkoholičce ruply nervy,a vrazila pár facek kolegyni. Ani nevím jak, ale stačila jsem se včas vzpamatovat a "soudružku" zpacifikovat. Kolegyně hledala své brýle otřesena danou situací a taky pokračováním dalšího napadení, naštěstí "JEN"slovní. A to nelichotivím a ne prvním. Jak říkávala naše babi "dlaždič hovno", stydět by se nemusel. Já však dodám, že dlaždič byl byl určitě v této slovní zásobě daleko za naší nadřízenou. Jaké to mělo pokračování, účetní, vedoucí kuchyně ani nikdo jiný s přítomných "NIC" neviděl, zřejmě v danou chvilku oslepli. Kolegyně měla otřes mozku, já pocuchané nervy a "soudružka" nastoupila s okamžitou platností do důchodu. Ten nástup oddalovala jak jen mohla, ale nakonec nastoupila. Vzhledem k zústavající alkoholičce a kolektivu občas "slepému" rozhodla jsem se svoji pedagogickou éru ukončit. Nezlomila mě ani paní inspektorka, kdysi má bývalá pohodová nadřízená v MŠ, tehdy už inspektorka, slibem přeložení kam si jen řeknu. Dlouho, předlouho jsem se stýkala pouze s napadenou kolegyní, ty druhé "slepé" jsem vidět netoužila a ani nepotřebovala. Až asi po 20, či více letech jsme se sešly, ale tehdy jsem opět dala za pravdu naší babi, že slepovaný džbám už nikdy pevně nedrží a držet nebude. Mě i kolegyni bylo dětí líto, nás jako tety měly rády a my je zrovna tak. Na tu dobu mě zbyla tato fotografie. stojím v pravo ☺
Jedu dál a dál nemám ráda alkoholiky a hlupáky ke mě v nadřízené pozici a pokud byli, tak jsem si s nimi většinou za střízliva promluvila a nastavila hranice. S hlupákem to bylo horší, ale většinou na tu svoji hloupost dojel, dokonce jeden ztrátou své pozice ve vedení a světe div se, já dostala tu pozici za dobrou práci a víceméně za záchranu financí pro firmu. Měla jsem štěstí, že jsem pracovala většinou samostatně a naštěstí svědomitě. Pozitivní bylo, že jakoukoliv práci jsem vždy dělala se zájmem, poctivě a s láskou. Jak jste na tom vy a vaše bývalé zaměstnání, kolektiv a doufám, že alkoholik ve vedení se nevyskytl☺ Jak si tak nyní čtu co jsem napsala, usmívám se, chtěla jsem jen napsat, že ač mě nebylo do juchání, "JEDU DÁL", vaše blogy čtu, ale komentuji minimálně, tam kde je to k zamyšlení, nebo pro mě osobně rozšíření vědomostí se budu vracet. Velký dluh mám v Kaleidoskopu podle Hanky a tak slibuji, že vše napravím. Někde na blogu, tuším u Kitty byla zmínka o knize Blanky Matragi " JEDU DÁL". Naše babi by řekla, čím více dokázala, tím víc je skromná. Kniha mě ležela několik dní na nočním stolku, tak nějak jsem si říkala, že ji prolistuji, možná mě chytí. Po přečtení prvních stránek k listování nedošlo, četla jsem a četla, můžu říct, že smekám a taky to, že s hlupáky, chytráky, možná i alkoholiky se to hemží křížem krážem v širém světě a není to jen u nás. 
Mějte všichni pohodový zbytek týdne, jo a okna umyté nemám a vůbec mě to netrápí. Velikonoční Šoldru upeču i tak. Tak i vám přeji bez stresové před Velikonoce i po Velikonoce
