Vážení, nelekejte se, nejde o pubertu pozdní, ani tu echt pravou co jsme prožívali jako děti, kteří si myslely, že už jsou dospělý. Nejde ani o naše vnuky, abych pravdu řekla, všechny ty puberty už prošlé včetně té mé, nebyly nijak dramatické . Jde úplně o něco jiného, bude se slavit:
Aha, málem bych zapomněla na oslavence, no jo, možná proto, že si s námi nemůže ještě připít. Není plnoletý, má pouze 16 let a je to můj blog. To je let vážení, zažil jedno zrušení, tak jak mnoho z vašich blogů, co zrušení, byl to přímo vyhazov. Otřepal se, měl slíbeno stěhování, ale pro nedostatek času jeho zakladatele, mým vnukem, byl založen tento nový pokračovatel. Já ty roky působení na staré platformě vždy sečtu s tímto následníkem a jelikož si přesný den založení už nepamatuji slavíme vždy koncem srpna, někdy v září. Nu což na tom přece nezáleží, už včera byla příprava, nejdříve přípitek na další roky tvoření pěkně pospolu s mým mužem u stolu a pak už malý lok u sebe při čtení vašich spřátelených blogů. A propós, stává se vám také, že nejde odeslat komentář? Dnes už neslavím, nepřipíjím, vzpomínám.
Jen tak náhodou probírám se fotografiemi a hle tvůrce a zakladatel, 
tehdy jedenáctiletý vnuk Daniel mě nabídl blogování. Musím se přiznat k tomu, že jsem byla a stále jsem technický antitalent. Daniel byl trpělivý učitel, občas pozvedl obočí, to, když jsem volala SOS. Naštěstí bydlel přes dvorek a ani mé špatné kliknutí, kdy se nenávratně smazalo, co mělo zůstat jej nevyvedlo z míry. Omylem jsem zrušila uložení☺ Blog mě umožnil spojení se světem, pomohl překonat čas osamění v době mé dlouhodobé nemocenské, kdy nebylo možné, abych sama bez pomoci mohla "jít" ven. Členové rodiny byli ve škole a zaměstnání. Pryč s tím, to je doba dávno minulá. Získala jsem blogové přátele, cestovala s nimi pomocí fotoreportáží na jejich blogách, rozšiřovala si znalosti, objevovala nové poznatky, zkoušela ruční práce, dostávala tipy na knihy a mnoho receptů na různé dobroty a také rady a povzbuzení, když nám je ouvej. Prozatím končit nemíním, popravdě, občas jsem takové myšlenky měla. To možná každý, ale stačilo pár dnů a vrátila jsem se zpět mezi vás. Tak tedy vykročím tou správnou nohou do čísla 17, budu se těšit na vaše návštěvy u mě a mé návštěvy u vás. Je to jednoduché, nemusíme hledět na čas, nemusíme se předem hlásit, ale máme každý "své" soukromí. Záleží na nás, co zde napíšem, víme, že slušnost má své hranice. Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví aspoň přiměřeném.
Žádné komentáře:
Okomentovat