"ODVAHA"

Než začnu, musím podotknout, že jsem moc odvážnou školačkou nikdy nebyla a nejsem ani nyní v seniorském věku. Dříví na sobě štípat nenechám, to zas ne, definice konečná zní "spíš jak a kdy".To "kdy" se konalo nedávno při čtení knihy od Markéty Lukáškové "ODVAHA"

Co na tom, že jsem knihu z knihovny četla, musím napsat, že jsem ji odvážně dočetla až do konce. Proč odvážně, při počátečním čtení jsem si kladla otázku, zda už raději nemám přestat číst. Nemastné, neslané, nic proti paní spisovatelce, ale omílání pro mě až nepochopitelné situace postavení dívky jiného etnika - jedná se o Židovskou dívku v poválečných letech. Vše beru, každý má jiné zkušenosti, ale namísto poutavého čtení s myšlenkou "ať se čtenář zamyslí"stále nemastné a neslané. Ovšem pozor, snaha udržet čtenáře tam je, zamíchá se skoro detektivní napětí - snad vražda? ? ?Ne, nekoná se, jen vás to maličko přitáhne dočíst knihu až do konce. Na chvilku vezme vše do ruky parta výrostků, ke které se přimkne kamarádka Židovské dívky samozřejmě i s ní. V ten moment se objeví na scéně zachránce pracovník STB, no hodně levný přechod s nabídkou sňatku a tím pádem se přece jeho paní, rozuměj "Židovka"vyhne sankcí. Začíná kapitola ANO. Fakt levný pokus upoutat čtenáře, teda "odvážní - jak - kdy"třeba vydrží, dál je trochu napětí zda ten STB není nakonec vrah . Postupně se přejde do kapitoly druhé a to je NE, nevdá se, nepřijme nabídku a opět parta výrostků, kteří "bojují proti režimu"kamarádka na zcestí a samozřejmě i naše dívka a sankce z toho plynoucí. Jo a ten STB tam není vrah své první ženy, jen "ten" STB. Můj závěr, jako počin k zamyšlení naší "mládeže" , kterým směrem se dát. Zda ANO, či NE. Dobrý, jen je otázka, zda si to jsou "schopni přečíst", ale raději ne! Mohla by si vzít příklad z té party, co nepracovala, rušila pracujícím noční klid mejdánky v bytech, no děs a běs. Za co se živila, to jsem se nedočetla, nebo mě to ušlo, nebylo by divu. Za mě, žádná doba nebyla lehká, ani 50 léta, ani před tím a nyní? Je ve hvězdách co se napíše jednou o naší současnosti. Jak jednoduché by bylo sklapnout knihu a dál nečíst přemýšlela jsem dnes na procházce kolem lesa. Ono být hodně "ODVÁŽNÝ" chce velkou odvahu, mě to můžete věřit. Většinou to obnáší perzekuci a mnohdy i samotu, na druhou stranu občas dojde i na síto a jen málo lidí z okolí tím sítem nepropadne.

Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví a pohodě

"CO JSEM PŘEČETLA"

 Podzim je tu, to jsem si uvědomila o víkendu při naší cestě za přáteli do podhůří Beskyd. Pole místy zoraná, sluníčko už tolik nehřálo,fotila jsem z auta za jízdy.

Pak až na chatě, dům od naproti, který mě připomíná domy v Alpách, jen ty naše Beskydy za ním nelze vidět. Obloha byla krásně azúrová a naše povídání u kafíčka nemělo chybu.

Mimo jiné přišla řeč na knihy, což je má vášeň a tak jsem ze sebe sypala, co vše jsem si od našeho posledního setkání četla. Ságu Panský dům jsem přečetla jedním dechem, myslela jsem si, že to bude čtení na celé prázdniny.

Leč opak byl pravdou a já v polovině už neměla co číst. Bylo to takové příjemné čtení, nic moc nezatěžující, zrovna pro prázdniny jako dělané .

Mezitím jsem luštila křížovky a čekala na emailové avizo z knihovny, kde jsem měla objednané další knihy. Tipy na knihy mám ponejvíc z blogu Evky https://duchodkaevka.blogspot.com/ , Marušky https://fotomarijakes.blogspot.com/search/label/P%C5%99e%C4%8Detla%20jsem. Také hodně tipů od Nikolky, tam nejvíce https://koutekknihomolky.blogspot.com/ a nesmím zapomenout také na Helenku, která je také velkou čtenářkou a milovnicí Beskyd - https://hela-b.blogspot.com/search/label/Knihy. No a zrovna od ní jsem dostala tipy na letní čtení ☺

Jojo Moyesová dovede vtáhnout čtenáře do děje knihy , který nám přiblíží něco z historie a to rovnou drama z dob americké hospodářské krize, vycházející ze skutečných událostí. Za pomocí příběhu se přesuneme  do zapadlého koutu Kentucky do oblasti Appalačských hor, kde se tři dobrovolnice zapojí do projektu Koňské knihovny. Jednou z nich je Alice, která v domění "svobody" unikne z Anglie a vdá se za američana Benneta. Její touha žít svobodně ovšem narazí na mnohé předsudky tamních obyvatel jednak na přistěhovalce, kterým je navíc žena a tím pádem pro mužské osazenstvo méněcenná.Vzdělanost byla v té době pouze pro muže a to se tam velmi zohledňovalo vúči ženám. Měli i svůj názor na barvu pleti, ne u Alice ale u další vzdělané černošské dobrovolnice pomáhající z projektem Koňské knihovny. Další kniha, která mě čekala v knihovně byla trochu podobná té předcházející, opět se jednalo o vzdělávání žen, trochu v jiné podobě. Při čtení knihy se přeneseme do roku 1845 - Londýn a smrtící pandemie. Mnoho lidí umírá, Horace Croft - chirurg, nedovede však pomoci všem. Je až neuvěřitelné, že sám pandemii nepodlehl. Při své pochůzce po nemocných narazí u Beadyových na přeživší Eleonoru, jejíž rodiče zemřeli. Rozhodne se vzít nemocnou Eleonoru k sobě domů, kde má soukromou kliniku.Tím však není nadšená jeho hospodyně, která si později Eleonoru velmi oblíbí. Po rozhodnutí chirurga Horace, kterému Eleonora na jeho klinice začne pomáhat z počátku v zákrytu svým nadáním zakreslit vše o lidském těle o každém svalu pro jeho lékařské knihy, později jako zdatná pomocnice při operacích. To vše v tajnosti, neboť společnost by ji jako ženu lékařku nepřijala. Nesmíme zapomenout, že se píše rok 1845 ...

Ocitneme se v Bololoňské univerzitě, kde je Eleonora jedinou studentkou medicíny, což je pro pány studenty a většinu profesorů neslýchaná troufalost. Eleonora přesto má studijní úspěchy, ty jsou brány se samozřejmostí, chyby za důkaz, že ženy do tohoto oboru nepatří. Eleonora s tím vším bojuje, po boku má v Boloňi hospodyni pana Crofta, jedinou pro ni oporou ...

 

Tyto dva díly z lékařského prostředí byly dobrými prázdninovými společníky. Spisovatel Andrey Blake nezklamal, určitě jeho díla ještě v knihovně vyhledám. V knihovně už na mě čeká další kniha a tou je 

 

Nepamatuji si, že bych od spisovatelky Markéty Lukáškové něco četla, tak jsem zvědavá zda budu spokojená.  To je pro dnešek vše, sice z jiného soudku knižního žánru než jsem vždy četla, ale doufám, že si i vy, pokud vás něco zaujalo vyberete. Nebo jste něco z toho zde nabízeného četli? Na každý pád vám všem přeji pohodové ve zdraví prožité podzimní dny

"OHEŇ A VODA"

 Stále častěji si uvědomuji moudra pronesená naší babi. Občas jako dítě a později už coby dospělá jsem se tomu v duchu usmívala a říkala si, že babi přehání. Už dlouho vím, že ta naše babi nepřeháněla a měla pravdu pravdoucí. Co je "nejhorší" začínám být jako ta naše babi. Zrovna včera, než jsem došla v dešti na zastávku MHD vyhýbající se kalužím na chodníku a přechodech  místy už dosti hlubokých. Jako bych slyšela naši babi: "To bude zase nadělení, už hlásí záplavy, pamatuj si, oheň a voda je největší nepřítel". Hned mě blesklo hlavou, že bych neměla zvolit MHD, která projíždí pod železničním mostem, bývá za deště neprůjezdný, raději pojedu na okolo, ale stát v dešti a pekelné zimě byť o pár minut déle se mě nechtělo. Risk je zisk, snad nebude tak zle, těšila jsem se na teplý čaj a vidina toho, že nám možná i topí  nástoupila jsem do autobusu. Risk se vyplatil. projeli jsme pod mostem bez potíží. Před pár dny jsme brblali na vedra a schovávali se do stínu blesklo mě hlavou při dnešním prohlížení fotografií od dcery ze zahrady focených před týdnem.

Místy suchá místa svědčí o vyprahlosti půdy.

Dnes je situace jiná, na zahradě našich dětí není tak zle jako v jiných blízkých lokalitách, tam už jsou potopy, vše pod vodou. Dokonce i ve městě je doprava omezena, silnice vedoucí pod železničním mostem je neprůjezdná. No nebudu polemizovat, těch informací je hojně ve sdělovacích prostředcích a nakonec i na blogách se informujeme. Všem vám, kteří se nacházíte v zátopových oblastech, nebo tam máte někoho blízkého přeji ustávání deště co nejdříve a hodně sil na zvládnutí odstranění škod. Vím o čem píši jedna z našich babí měla v takové oblasti chalupu a ta chalupa byla pro nás "danajským" darem. Naštěstí v neštěstí už není naše. Nový majitelé dobře věděli do čeho jdou, věřili, že stoletá voda nepřijde dřív než za sto let a to už zde nebudou. Opět slyším naši babi:"Nikdy neříkej nikdy", jsem ráda, že jsme tu chalupu odmítli prodat našim přátelům pro jejich syna. To by si dali a my s nimi, taky říkali, že stoletá voda přijde až za sto let. Tak ještě jeden pohled na až moc prosluněnou zahradu. Pamatujete na tu houpačku, také jste se na ní houpávali v MŠ? Já ano ☺

Další pozitivní pohled na zahradu přátel a jejich hojnou úrodu rajčat, nevím ☺proč se stále ptají nechcete rajčata, cukety, okurky☺ ☺ ☺Na naši otázku, proč toho tolik sadíte. pokaždé odpoví, když nás to baví ☺Tak i jim přeji ať je brzo po dešti a mají co nejméně škod...

Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví a bez deště a záplav. Když už déšť, tak jen zahradnický. Mišku Miky jsem dostala poštou ranní od kamarádky

"POŠTÁÁÁ..."

Jako to počasí, mění se i ráz přicházející pošty. Myšleno pošty jako takové ať už je to na e-mail, nebo ta klasická do domovní poštovní schránky. Nevím jak u vás, ale u nás to tak je.V pondělí to byla pošta úřední s pozvánkou od "bývalého ROH" dnes přejmenovaného a jak to tak pozoruji, pouze malá obměna, jinak "převlečené kabáty" na setkání bývalých zaměstnanců. Jak by naše babi řekla "těch pár kaček, co by jste do mě vrazili do sódovky ať tam nepadnu, nabijte si do špic" Když bylo potřeba opory v době propouštění nadbytečných pracovníků, obrátili jste se ke mě zády a ty své stálé poctivé pracovníky jste propustili a nedávno nové přijaté vlezdoprdelníky jste si tam nechali. Diskriminace tam, diskriminace sem, pokud pracoval v závodě manželský pár, jeden musel z kola ven jako v tom rozpočítadle - Ententýky dva špalíky a nakonec se to svezlo na majitele - francouze. Jó, to francouz, ROH nééé, tak nyní nééé ani ta "sódovka" to nezpraví, Úřední pošta vyřešena ☺ Horší, myšleno přijetím, byla pošta z Karlových Varů od rodiny blogerky paní Evi Huškové ...

Vím, že byla Evička moc nemocná, měla vleklé zdravotní potíže, nyní je jí už na obláčku dobře🙏 My, co zde zůstáváme a Evičku jsme znali nejen z blogu, ale také z osobní e- mailové korespondence na ni tiše vzpomeneme.

Jednou se mě Evička trochu více v e-mailu rozpovídala a zmínila se, že si dopisuje i s lidmi z různých koutů světa, neznalá jiné reči než češtiny, samozřejmě slovenštiny a také ruštiny, přesto si psala např. s japonkou, ne neuměla česky, ale obě ovládaly "esperanto " Odborně - Lingvo Internacia, což je nejrozšířenější mezinárodní plánovaný jazyk, který však nemá v úmyslu zatlačit, či snad potlačit jazyky všeobecně. Evičce usnadnil komunikaci se světem a rozšířil tak obzor v komunikaci...

Došlá pošta od rodiny vyvážila smutek aspoň částečně, zvláště pak foto koně "Marurscia" od vnukovi přítelkyně...

Co dál, třeba pozdrav od druhé dcery z jižní Moravy, kde byla na cyklodovolené ...

Má rodná, nevím zda dnes je tak úrodná jako dřív ta jížní Morava...

Letos prý většinou vyprahlá je má rodná jížní Morava.Snad přicházející deště, nedotvoří zkázu už mrazem zasažené...

Když už se začalo blýskat jak se říká na lepší poštovní časy, jako blesk z čistého nebo zasáhla mě smutná zpráva od blogerčiny maminky Šárky o náhlém úmrtí Verunky. Na její blog sem hned dám odkaz, aby nedošlo k omylu jako u Evičky - https://veruneeecka.blogspot.com/ Nevím kdo z vás na její blog chodil, Verunka blogovala 10 let. Mávám na obláček a říkám si PROČ ...

Proč nejsou léky, proč se nedějí zázraky...PROČ ...

Vím, že v dnešní poště převažuje smutek, velký a vleklý především pro pozůstalé. Není však dobré uzavřít se, je potřeba vykročit a jít dál. To se mě to píše, naše babi by hned řekla něco o tom, že sytý hladovému nevěří. Já s babi jako vždy souhlasím. Všem přeji, aby se v podobných situacích z toho všeho nesložili, aby měli kolem sebe vždy někoho o koho se mohou opřít ♥ a co se týká toho mého úředního dopisu, tak na ten jsem úplně, ale úplně zapoměla. Jo a tu "sódovku" co bych tam dostala si fakt mohou nabít do špic, to jó. Však já s tou naší babí vždy souhlasím. Vy mějte pohodové dny prožité ve zdraví a bez záplav.

 

" DÍTĚ ŠKOLOU POVINNÉ ... "

Dnešní příspěvek je opět trochu o vzpomínání na školu a vůbec na učení, kterého se nezbavíme jak říkávala naše babi nikdy. Vstupem do školy začíná a nekončí snad nikdy, ona tak trochu záleží jak na našich ambicích, tak na životě samotném. Hned úvodem něco málo ze zdroje :https://www.youtube.com/watch?v=C8_WyucK0fI#utm_content=organic&utm_term=d%C3%ADt%C4%9B%20%C5%A1kolou%20povinn%C3%A9%20youtube&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

Do školy jsem chodila moc ráda, měla jsem dokonce štěstí i na kvalitní učitele, což jsem pravda usoudila až když jsem sama vplula do oblasti školství a octla se tak na druhé straně za katedrou. O charekterech vyučujících bych mohla napsat jak by naše babi řekla romány. Musím podotknout, že většinou v dobrém, no, našli se i vyjímky a to jsem pak zírala. Nejvíce za působení v DD, tam z počátku jako učitelka v MŠ, později vychovatelka. Tam jsem zírala v pravém slova smyslu, ve vedení dvě alkoholičky, které naštěstí s dětmi moc do styku nepřišly. Nakonec se o své bytí ve vedení právě tím "chlastem" připravily. Konec dobrý, vše dobré, rychle smeteno pod koberec, odchod do důchodu. Vtip byl v tom, že se nejen vše smetlo, ale dokonce se na veřejnosti povídalo, že ten náhlý odchod mělo za následek zhoršení zdraví a teď čtěte pozorně, z důvodů pedagogického sboru, který vedení ničil svým chováním a přístupem. ☺☺☺ Pravda byla, že se kolegyně ohradila, což vedení kvitovalo jako drzost a dotyčnou napadlo ručně a stručně. Jo, to byla jízda, málem jsem taky jednu chytla, když jsem soužku od své kolegyně (ta už chytla druhou od skříně), odtahovala a zavřela do ředitelny, aby se uklidnila. Napadená byla lékařsky ošetřena a s otřesem mozku na nemocenské, vše předáno policii. Tomuto napadení jsem nebyla přítomna sama, ale ostatní dělali, že se jich to netýká, nic neslyšeli a NEVIDĚLI. Tudíž jsem jen já uvedla co jsem viděla. Bylo mě z těch všech zle a i přesto, že mě bylo nabízeno lukrativní místo, když také nic neuvidím a odvolám co jsem viděla - neviděla, rozhodla jsem se na minutu ze školství odejít a přetrhala veškeré kontakty. Raději dělnice, než podvodnice, dotáhla jsem ještě pár týdnů do prázdnin a pak se "jako" se svými  dětmi odstěhovala do pryč k rodině. Tou dobou jsem už byla prakticky samoživitelka a na to ve vedení spoléhali, že se přece tak lehce nevzdám práce, která mě byla i koníčkem. To jsem se dozvěděla až od mé nejvyšší nadřízené později, když jsme se po nějakém čase potkaly. No, makala jsem svátky, pátky, noční, ranní, odpolední a bylo mě fajn, než jsem se potkala se svoji inspektorkou, dříve mojí oblíbenou ředitelkou a v době incidentu inspektorkou. Přemlouvala mě ať se vrátím, že to vše tenkrát byla "fraška"z vrchu na ně tlačili a tak to smetli. Znovu nabídka a omluva, já se nedala přemluvit, tak jsme se rozloučily, s tím, že kdyby něco mám se na ni obrátit. Babo falešná, tak leda zády, raději dělnice než podvodnice, pomyslela jsem si. No a těch profesí bylo haba kuk☺ od obsluhy chemické a tepelné úpravy vody, laborantky,  skladnice, vedoucí expedice, na vše bylo zaškolení  a následně velmi přísné zkoušky před komisí. Nejhorší bylo snad obstát v té pozici vedoucí expedice, musela jsem si udělat kurz na vysokozdvižný vozík. Já neřidič, technický antitalent, no hrůza, ale nebylo vyhnutí, pokud jsem nechtěla stát celou směnu za strojem. To nééé, řekla jsem si a vrhla se ještě s jednou kolegyní do učení. Jízda do předu a do zadu brnkačka, ale naložit paletu se zbožím umístit na dané místo hrůza. Pohled na mě musel být žalostný, ale nevzdávala jsem to. Jezdily jsme v zimě a mrazu po nádvoří jednoho podniku, kde se tyto kurzy odehrávaly. Už se blížily zkoušky a my měly jezdit v hale mezi zbožím, nabrat palety, dát do štosu, dál z regálu do regálu, milimetry rozhodovaly. Mě to vůbec nešlo, vzdychala jsem a děsila se co bude dál, vybral si mě šéf komise a že mě dá lekci. No potěš mě koště, byl to slizoun, měla jsem se sunout s destou krokem, držet se volantu a splnit úkol s paletou. Vedle mě šel onen slizoun a pučkal moji ruku na volantu, brrr, to nedám, ale dala jsem to. Slušně, leč důrazně jsem požádala slizouna ať moji ruku pustí a hned napoprvé vše vyšlo. To byla náhoda, ještě jednou velel slizoun a pak další zadání a vše bylo OK,ostatní zkoušející zírali a dávali tajně palec nahoru☺. U písemných jsem měla okno, ale zavčas se mě rozsvítilo a na ústní, to už slizoun vzdal a jen seděl a pokyvoval hlavou, otázky dávali jiní z komise ☺ To byla pro mě škola života shodli jsme se s ostatními, bylo nás tam víc a všichni řidiči, jen já ne. Teda jo, byla jsem nově řidička vysokozdvižného vozíku. První kamión jsem nakládala já a opět šlo o milimetry, obchodní vyjednal úsporné balení až skoro do stropu kamiónu. Nakládání pozoroval z okna opět jeden výše postavený- mistr, zdálo se mu, že nakládáme pomalu, nevydržel a přiběhl radit, mimochodem taky si rád v pracovní době cvaknul. Byly jsme z něj s kolegyněmi nervozní, později i řidič a ten jej vyprovokoval ať si zkusí jednu nepochopilně vysokou paletu naložit s poznámkou, který blb to vymyslel hnát až do takové výšky. No jeden zrovna nasedal na destu a předvedl se, jak jel rychle, tak se ta paleta převrhla, při opětném pokusu s jinou se mu podařilo vidlicí nabodnout do jedné z krabic a protrhnout. Se slovy jezděte si jak chcete s ostudou se vypařil, hlavní šéf to viděl z okna a druhý den jsme měli poradu, kde byla ustanovena kolegyně jako vedoucí skladu a já expedice s tím, že nám onen pan mistr nebude zasahovat do práce, neboť náš nadřízený je ředitel divize. Červený byl pan mistr jako rak a tak dlouho si zavdával kořaličku až jej propustili. Co závěrem, jak by naše babi řekla: " Já vám to říkala, učit se budete celý život" a měla babi pravdu☺Všem dětem i dospělým přeji v tom novém školním roce pohodové učení s těmi nej výsledky. Vám, kteří jste dočetli až sem pohodové dny prožité ve zdraví. Co vy a škola, chodili jste rádi do školy?