neděle 25. října 2020

" HORSKÁ VESNICE ŘEKA "

Dobíhá mě nepřenesení některých  z dnešního pohledu pro mě důležitých článků z původního blogu, ale opakování a osvěžování pamětí není v seniorském věku až tak na škodu, spíše k úžitku. Ponořila jsem se opět do let dřívějších, kdy jsem s malou horskou vesnicí, jejíž podstatná část spadá do chráněné krajinné oblasti Beskydy seznamovala návštěvníky svého blogu.Řeka, kterou protéká stejnojmenná říčka je ukrytá v zalesněném údolí  hřbetů okolních Moravskoslezských Beskyd. Minimum stálých obyvatel, za to spousty chatařů, chalupářů a v neposlední řadě  turistů v každém ročním období spojené s výšlapy na vrchol Javorového, či Ropičky, v zimě pak s možností lyžování.
Osobně dávám přednost návštěvě Řeky ve všední dny a to do klidných zákoutí, které navštěvujeme už hodně let, dokonce mají naši příbuzní v Řece chatu, kde jsem z nejstarším vnukem prožila moc krásné dny, ale to už se ohlížím do let pro mě nezapomenutelných, pro vás, kterým chci Řeku přiblížit v jiné formě nepodstatných. Řeka, dříve Řeka - Smilovská se datuje rokem 1448 až v roce 1664 vydělením ze Smilovic a Gut vzniká samostatná vesnice Řeka sloučením horských pasek a hospodářství, vznik salaší.
Zkouším hledat fotografie pořízené v letech minulých v Řece, ale moc se nedaří.
Snad jedna z jarní návštěvy v roce 2013, foto ze starou roubenkou chráněnou památkáři nenajdu. Každopádně nic není ztraceno a určitě náš čtvrteční výlet do Řeky nebyl výletem posledním. Nicméně, vrátím se do historie - v roce 1930 byl v Řece postaven luxusní hotel Hoyer, v roce 1932byl k tomuto hotelu přistaven venkovní bazén. Hotel byl později přejmenován na hotel Řeka a po dlouholetém uzavření byl opět zrekonstruován a dán do provozu. Nynější doba však jeho provozu nepřeje, nebudu však pesimista a budu věřit v lepší časy.

 V době naší návštěvy kvetly na louce krokusy ...

Hodně chatařů seniorů pobývalo na svých víkendových  sídlech, ani se jim nedivím, že využili příjemné změny počasí.Horší to bylo s focením, nechtěla jsem rušit jejich soukromí.                                                       

S kafíčkem mě vyfotil manžel ...
Pak už byl čas vrátit se domů, ale pár fotek jsem ještě pořídila, krom chatařů, kteří byli v chatách rozmístěných ve stráních jsme se míjeli pouze s párem kolařů v našem věku. Ještě posledních pár záběrů  z poklidné přírody ...
Poslední zastavení a zamávání Řece v Řece ...
Dnes jsme zvolili výlet k Žermanické přehradě, sluníčku dlouho trvalo než zvítězilo nad stále se držící mlhou, ale o tom až příště. Všem vám přeji pohodové dny a veselou mysl, nezapomeňte však být obezřetní a tři "R" nepodceňujte.










úterý 20. října 2020

" KONEČNĚ SLUNÍČKO"

 

Konečně bez deště, trochu větřík, ale slunečno, jedeme do přírody nachytat trochu vitamínu "D". Bylo rozhodnuto, neloudat se, ranní hygiena a pak cestou k autu zastavit se u stánku pro kapesní diář na rok 2021. Měla jsem v kapse nachystány tři kovové dvacetikoruny, doufajíc, že mě paní v novinovém stánku nebude vyčítat, že mám kovové peníze. Naříká, když přijdete s papírovýma, že nemá jak vydat, jak jdete s kovovýma, tak naříká, že co s těmi drobáky má dělat. Dnes naříkala, že ji vůbec nedodali kapesní diáře a na dotaz zda má Překvapení speciál začala svým obvyklým "miláčku" to mě vůbec neposílají, všichni na mě kašlou. U nás doma paní z novinového stánku neřekneme jinak, než "miláček", po dnešku přidám ještě "stále naříkající miláček". Divím se sama, že už stánek nezabalila, vidíme na něj z okna a moc lidí tam nechodí, občas se utvoří fronta v počtu dvou osob a mnohdy se ta druhá osoba rozhodne zajít do obchodu hned naproti, neboť "miláček" si rád povídá. Jednou jsem položila otázku, zda tam neprovozuje stánek z důvodů chybějících odpracovaných let do důchodu, neboť si mě stěžovala na to, že tam trčí skoro celý den a lidi moc nechodí. Jen si mě změřila a neodpověděla, tak nevím. Dost však o "miláčkovi", nebýt potřeby vlastnit kapesní diář na rok 2021, tak bychom už byli dávno za městem a chytali tak vzácné paprsky sluníčka.

Stromy se již začínají barvit podzimní paletou barev ...
Kousek pod horami však jde to zbarvení pomalejším tempem, za pár dní to bude určitě výraznější.

 


Starou dřevěnici v dálce však stále nejde vyfotit jak bych si představovala, možná někdy zamíříme přímo k ní. Prozatím se držíme přehradní hráze, kde jsou lavičky a je možnost posezení, dnes byly vyhřáté od sluníčka.

Poslední dobou jezdíme na hráz, sem tam kolem projelo pár cyklistů, pár aut a prošel mladík se svou slečnou, jinak klid.
Cestou zpět jsme se zastavili v papírnictví, kde měli velký výběr kapesních diářů všech velikostí, rychlý nákup a pak domů na pozdní oběd. Bohužel na ten v restauraci v našem případě v Pizzerii si budeme muset chvilku počkat, ale hlavní věc, že jsme bohudíky zdraví a v takovém případě sluníčkového dne nám nevadí i dva dny stejné jídlo. Dnes jsme měli rajskou omáčku s knedlíkem a byla moc dobrá, příště to bude jistit jídlo z mrazničky.

Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví




čtvrtek 15. října 2020

" KNIHY"

 

 Ještěže ty knihy máme, řekla jsem si nedávno a začetla se do jedné, na kterou jsem dostala tip na jednom blogu, nevím už na kterém to bylo, ale děkuji za něj. Sága rodu Reissových se četla jedním dechem.

Spisovatelka Hana Parkánová Whitton v ní představuje českou obrozeneckou společnost na konci 18 a začátku 19. století. Je to má oblíbená spisovatelka a pokud i vy rádi čtete knížky z historie, či současnosti, zkuste některou z jejich knih. Já se chystám na jednu knihu ze současnosti s názvem přímo vybízejícím... "Jak si neudělat z domova cirkus jako na Piccadily". U dobré knihy se mě daří aspoň na chvilku nevnímat okolí.V poslední době mě nějak častěji dochází dech, mohu zcela otevřeně zde napsat, že vývojem situace kolem, čím dál častěji, většinou za to může ubohost okolí svým chováním i postojem. Mířím tím do výšin i nížin všech spoluobčanů, včetně těch, kteří se snaží jakoukoliv situaci využít pro své další uplatnění. Fascinují mě nejen svými názory, ale i chováním v daných situacích a věřte, že nyní již nenarážím na chování volební komise o které jsem psala v předešlém článku. Od výšin přejdu do nížin a zmíním se o kontrole při vstupu do nemocnice, kde jsem byla na vyšetření. Skupinka tří děvčat, která měla měřit teplotu při vstupu a dbát na to, aby ten kdo projde měl nejen roušku, či respirátor, ale také použil desinfekci. Tak leda houby s octem, bavily se a lidé kolem je nezajímali. Nádech a výdech, se nekonal, pádila jsem dál tam i ven, abych byla co nejdříve z nemocnice venku. Nadechla jsem se až kousek dál, při tom pomyslnném nadechnutí si vždy představím jednu ze soch v Sochařském parku v Těrlicku - Hradišti, jenž jsme nedávno navštívili, má název "PRŮŘEZ LIDSKÝM ORGANISMEM" - kamínky na jedné straně vlepené směrem dovnitř představují nádech a ty druhé, lepené směrem ven - výdech. Při své předtavě vím, že to chce silný nádech (vdechujeme kamínky - negativ a při výdechu opět silném se negativu - kamínků zbavujeme, jde to ztěžka jak je vidno, otvor pro výdech negativů je malý). Občas to pomáhá ...

Druhou knihou, která mě zaujala snad ještě více byl Šikmý kostel od Karin Lednické. Možná o to více, že je to z okolí, měla jsem možnost historii o ztraceném městě slyšet z více pramenů. Jednak od regionální historičky paní Kolkové, která představuje studnici moudrosti a několikrát nám přednášela v našem klubu seniorů, kam jsem ji díky možnostem ve výběru přednášek pozvala. Pak také díky své bývalé kolegyně, která si zbylé části ztraceného města pamatovala ze svého dětství z vyprávění rodiny. Několikrát jsme kolem projížděly služebně a Sylva, tak se kolegyně jmenuje se dala do vyprávění. To jsem vždy chtěla vybídnout řidiče, ať zastaví a my se společně se Sylvou projdeme. Bohužel nás vždy tlačil čas. 

Tamní pastevecká vesnice, získala díky těžbě uhlí nenadálý rozkvět, aby později díky tomuto bohatství o století zanikla. Dnes tam zůstal stát pouze jen starý "Šikmý kostel" svatého Petra z Alkantary, je to kulturní památka, přezdívaný často Česká Pisa. Více se dočtete v dostupných pramenech. V roce 2016 jsme tam projížděli s naším nejmladším vnukem a měli jsme štěstí na jednoho staršího pána, který se snámi zastavil a vyprávěl historii kostela, který stával dříve na kopečku a děti kolem jezdily na sáňkách dolů. Vlivem důlní těžby se propadl o 37 metrů, nyní stojí díky památkářůmna a velké rekonstrukci a je opravdu na šikmo. Při  pobytu uvnitř máte pocit, že se nakláníte na stranu, ale omyl je pravdou, stojíte na rovné podlaze.
Tak ještě pár snímečků Česká Pisa z roku 2016



Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví a pokud bude potřeba, tak velký nádech a ještě větší výdech. Mě to většinou pomůže





čtvrtek 8. října 2020

"LETEM MÝM SVĚTEM"


Než na sebe prásknu jak jsem si naběhla,vlastně spíš prásknu něco, co by se stát vůbec nemělo, ale stalo se. Pozvu vás ven, do podzimní přírody, kde ze mě díky všeho krásného kolem konečně spadl z nepříjemné události splín.

Nyní je již dobře, ale k čemu, co mě doslova vyvedlo z míry došlo? Těsně před termínem voleb jsem byla očkována tak jako každým rokem proti chřipce, z toho důvodu jsem odmítla jít volit do volebního okrsku a zažádala si o volební urnu domů. Bylo mě vyhověno, zástupci volební komise měli přijít kolem 17 hodiny. Zajásala jsem a připravila si jak roušku, tak občanku a volební arch s tím, že to vše přesunu po půl páté ke dveřím na stoličku. Leč těsně po 16 hodině někdo zvonil, otevřu dveře a tam avizovaná dvojice s urnou, po úvodním mém překvapení a přivítání jsem dvojici oznámila, že si dojdu do pokoje pro občanku a volební arch, ať chvilku posečkají. Sotva jsem vykročila, byla mě dvojice v patách a než jsem se nadála, stála volební urna odložena na jídelním stole. To už bylo i na mě příliš, hlavou mě proběhlo mnohé, hlavně rychle odvolit a už ať jsou "slavní" zástupci volební komise pryč. Následovala řádná desinfekce všeho kolem a pak velká úleva, dodnes mě to vše hlava nebere, jak jsem pohotová, tak v tomto jsem selhala. Ovšem nesčetněkrát jsem sipoložila otázku, kdo selhal víc, zda školitelé aneb členové volebních komisí. Naše babi by na to vše řekla: "Komu není z hůry dáno, v apatice nekoupí." Naše babi by opět měla pravdu o tom žádná.

Dost záporů, poslední slunečné dny jsme opět vyrazili do přírody, Žermanickou přehradu mám nafocenou z druhé strany než většinou fotím a to přímo z hráze.

V dálce jsou krásně vidět vrcholy Beskyd.

Vodohospodáři se rozhodli stav vody v přehradě snížit, pohled z druhé strany...

Stromy se začínají podzimně vybarvovat, dole pod hrází je ovocný sad.

Pohledy do okolní zeleně ....

Sluníčko hřálo a tak jsme chvilku poseděli na lavičce na hrázi, ještě pár záběrů na Beskydy, Soběšovický vodojem a kostel ...
V dálce pak vrcholek Lysé hory ...
Přesouváme se dál a to už jsme na druhé straně, tam, kde chodíme obvykle, směrem k bývalé faře a R- zátoce. Úterní pobyt v přírodě byl balzámem na duši, potkali jsme mladý pár, viděli dva rybáře sedící na břehu s nahozenými pruty. Nikoho jsme nerušili a nikdo nerušil nás, občas projelo kolem pár kolařů ...


Domů do ruchu města jsme nepospíchali, kdopak ví, kdy bude ještě tak krásný den.
Mějte se i vy pohodově









pondělí 28. září 2020

" KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ"

 

V neděli nás vytáhlo ven sluníčko, jak by naše babi řekla pěkně "zubaté", ale hned by dodala, že nám nic nebrání v tom, trochu se provětrat, neboť dny předtím, lilo jako z konve. Takto jsem smýšlela i já a tak nebylo divu, že jsem souhlasila s výletem k přehradě Baška. Manžel měl zjištěno, že tam budou mít sraz fanoušci silných strojů na dálkové ovládání, není to tak dlouho, co mě lákal do blízkých Beskyd pod Javorový vrch, kde bylo obdobné setkání a jeho cílem byl co nejrychlejší výjezd na vrch Javorový cestou vedoucí pod lanovkou. Přehradu Bašku ve stejnojmenné obci jsme našli díky navigaci celkem snadno a mohu říci, že mě prostředí velmi překvapilo svou útulností, myšleny lavičky kolem přehrady, které určitě i v pěkném podzimním, či jarním čase přinesou nám méně chodícím krátký odpočinek při procházce podél přehrady.

                                         Na místě přehrady byl dříve rybník o rozloze 20 ha na toku potoku Baštice. Jíloviště, které se tam nacházelo dalo podnět k výrobě "Baštických cihel". V roce 1958 byla zahájena stavba přehrady Baška a do provozu dána v roce 1961 za účelem rekreace a v době nouze při mimořádných situacích i kompenzační nalepšení Ostravice pro zásobení průmyslu vodou. Jak to tak v dnešní době vypadá, průmysl se ruší takže  toto využití upadá, ale jelikož vody není nikdy dost, díky za Bašku. Hráz vodního díla je o objemu 40000 metrů krychlových.

 V areálu se nachází kemp z východní části obklopen vrcholky Beskyd. Uprostřed  přehrady byl utvořen umělý ostrůvek, zřejmě pro Robinsony. Jak píši, přehradu jsme našli a nadšence silných strojů rovněž. Než jsme se stačili rozkoukat, začal přesun do blízké pískovny v Hodoňovicích. Cesta tam byla utrpením, ale pobyt již radostí.

 Tak se se mnou podívejte  a jistě mě dáte za pravdu, že stále platí ono známé:"Kdo si hraje, nezlobí"...




 

V pískovně mě zaujalo skaliště, při našem pobytu tam přijeli i kluci na čtyřkolkách a motorkách, je tam pro ně ráj, ale nedá se to říct o přírodě kolem a také o obyvatelých z řad zvířecích.

                        

 To už je ovšem na uvážení každého z nás, každopádně bez těch čtyřkolek a motocyklů tam byl klid, fanoušci a milovníci silných strojů na dálkové ovládání byli spořádaní.


 Ještě cestou zpět pár záběrů z auta na vrcholky Beskyd ...


                     


 Obloha se začala zatahovat, bylo dobře, že jsme se rozhodli pro odjezd domů.
Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví.