"LETEM MÝM SVĚTEM"

Nevím  jak u vás, ale u nás dodržel Medard své slovo. Pršet začalo s malými přestávkami už od rána. Kdo doma zapoměl deštník a neoblékl teplé oblečení měl smůlu. Dočetla jsem dvě zajímavé knihy. První Retro příběhy od Jany Klimešové a ta druhá úplně z jiného soudku, avšak neméně zajímavá od Jiřího Tomčíka Jak jsem nezemřel v Africe.

Paní Jana Klimešová bydlela v našem městě a vypráví retro příběhy, které slyšela z vyprávění. Píše příběhy dvou generací, odehrávající se v minulém století. Začíná vyprávět příběh manželů, kteří se  přistěhovali do našeho kraje, do míst, které jsou velmi dobře známé mému muži. Ten se zde narodil a vyrůstal a tak mnohé z toho knižního vyprávění (já pouze z vyprávění manžela a jeho maminky) jsme si ujasnili a přehodnotili dle skutečnosti. Ovšem nicméně neznalému čtenáři to neubere z pěkného počtení ze života v minulém století, kdy zde bylo plno důlních šachet a tím nepřeberné možnosti k získání práce a bydlení. Musím podotknout, že i já sama jsem byla po přistěhování z jižní Moravy sem na sever do prostředí pro mě dosud neznámého a z mého hlediska drsného po roce 1970 z některých situací nemile zaskočená. Bylo to jiné žití, než u nás v poklidném a kraji. Naštěstí jsem se brzo  aklimatizovala, naučila  se vnímat, že to co je pro mě drsné z ženského hlediska, je pro mnohé běžné. Ne, nebyla jsem svědkem hrubosti jako takové, zarazilo mě například "zaměstnání žen", na stavbě. Byly oblečené v montérkách a plnohodnotně pracovaly na stavbě. Pracovat na stavbě svého domu, to ano, ale jako zaměstnání?V knize se píše, že většina žen byla v domácnosti, pokud se peněz nedostávalo, nebyla jiná možnost jako dnes, kdy je "nárok" na příspěvky, tak byly vděčny zřejmě za veškerou práci.Nedá mě to, abych v závěru nezmínila, že pro nás znalé tohoto regionu jsou mnohé situace v knize, tak ve "slavném" filmu  DUKLA nadnesené. Tím nechci ubírat "snahu"tvůrců  filmu, tak knihy přiblížit život zde, ano nebylo to určitě lehké, na druhou stranu by se dalo čerpat na další film, či knihu i z jiných krajů. Život tehdy nebyl peříčko a mnohdy není ani nyní. Kniha stojí za přečtení a film za shlédnutí. Druhá kniha shodou okolností je také od spisovatele žijícího v našem kraji na rozdíl od paní Klimešové dosud. Pan Jiří Tomčík bývalý vysokoškolský pedagog od roku 2000 cestuje do tropů celého světa. Četla jsem jeho knihu "Jak jsem nezemřel v Africe" a celou dobu jsem si říkala, že měl z pekla štěstí a taky, že zbytečně riskoval. Ono vůbec takové cestování je pro "silné " jedince, občas i pro "hazardéry" a musí být k tomu nátura. Ovšem být ženou a spolucestující za poznáním po boku takového "silného jedince a hazardéra", to musí být osobnost odvážná, důvěřivá a v neposlední řadě milující. Co vy na to? Vím, vyjádřit se můžete až po přečtení ... znám jednu ženu osobně, která cestovala takto se svým mužem Václavem Petrem fotografem a spisovatelem. Jeho žena Blanka jej  na jeho cestách doprovázela a tak vím, že  je odvážná, důvěřivá a milující ♥ Napsal několik cestopisů, které doplnil svými krásnými fotografiemi.

Tolik o knihách, můj dnešní záměr byl jiný, měla jsem uložený koncept pojednávající o tradici našeho regionu a to o smažení vaječiny. Je to převzatá naše klubová tradice po předchozím vedení. Bohužel už není mezi námi pěknou řádku let nikdo, kdo by se hlásil dobrovolně takovou vaječinu usmažit. Jó to bývaly časy, kdy náš klubový člen pan Vašek za pomocí pana Šeby a paní Jany usmažili neskutečně  dobrou vaječinu v zahradní restauraci U JELENA. Připravit takovou vaječinu venku na ohni z 90 - 120 vajec si už  nikdo z nás po moho let netroufnul. Poprvé, kdy už výše jmenovaní nebyli mezi námi se našlo pár jedinců (teoretiků), co by radou přispěli, ale ke smažení se nehrnuli. Tak od jisté doby máme  vaječinu zajištěnou u profesionálu, kteří dělají vaječinu skvělou, ale Vaškova to není. Nicméně je výborná, bavíme se, najdou se i teoretici, kritici, ale v globále si všichni pochutnají. Letos to bylo spojeno s výletem MHD do historického Dělnického domu v Horní Suché. Počasí nám přálo, personál nám připravil posezení na  krásně upravené terase. Všem chutnalo, nevím, zda k tomu nepřispělo mé moto pro tento den, které jsem si říkala po cestě a prozradila přítomným po přivítání všech a po dotazu, zda bude vaječina dobrá a zda .... "NA DNEŠNÍ VAJEČINU VYKRAČUJ MARTO SMĚLE A FRFLAJÍCÍ POŠLI  DO TRAMTARÁ"

Frflání a tramtará se nekonalo, počasí vyšlo, nečekali jsme na pondělí po MEDARDOVI, kdy by se letos měla vaječina smažit. To by nám počasí nevyšlo, dnes prší. Všichni vše snědli a tak zřejmě chutnalo☺     

Něco málo o tradici vaječiny ze zdroje zde: Smažení vaječiny je tradiční obyčej, který se provádí během křesťanského svátku Letnic, připomínajícího seslání Ducha svatého. Tento svátek připadá na 50. den po Velikonocích. Tradiční zvyk smažení vaječiny je nejvíce rozšířen na severní Moravě a pravděpodobně má své kořeny na Valašsku. Je to krásná tradice, která spojuje lidi a přináší radost a společenskou atmosféru během svátečního období. 

PS: ☺ AŽ NYNÍ JSEM SI UVĚDOMILA, ŽE DNES JE NEDĚLE☺A NE PONDĚLÍ ☺☺☺ Kdo bude smažit vaječinu zítra jak se má 51 den hned další den po Medardovi, podle počasí zde u nás by už pršet nemělo ☺ Vám všem, kdo jsrte dočetli až sem, přeji pohodové dny prožité ve zdraví ☺
                                                                                                                                          

"ČESKÉ CIZINKY"

 Naposled v úterý bylo venku počasí vhodné vyjít si bez deštníku do přírody, nebo si zařídit ve městě potřebné. Hned po ránu bylo sice chladno, ale pak byl příjemný den.

Za to včera se nedařilo sluníčku probojovat přes mraky do popředí. Nedivím se, bylo Žofie a o té se říká, že je uplakaná a také "kuchařkou ledových mužů" a nezůstane nic dlužna. Ochladilo se, pršelo a dokonce dnes déšť jednu chvílku doprovázel i sníh.

Tak jako nedávno, opět jsme položením dlaně na radiátor zkoumali, zda nám hřeje topení. Hřálo☺ a tak už k pohodičce chyběl hrnek horkého čaje, někteří si do něj dali i kapku rumu😜a ti co si nedali toho  nelitovali a později si pochutnali na voňavém svařáčku😉. Nějak někdo opomněl zavřít ventilačku a byl cítit stále ledový vzduch, který nás navedl k tomu připravit si navíc už zmíněný svařáček. Nicméně mě osobně ještě něco k té pohodičce chybělo. A tou byla kniha, většinou v tom nečase na čtení knihy dojde.

Ani nevím, na kterém blogu jsem dostala tip na knihu"ČESKÉ CIZINKY". Pro mě dosud neznámá spisovatelka paní Jane Le Blanc, žijící v Americe , postupně následovala svého muže pracujícího v diplomacii do Turecka a do Malajsie. Paní Jane Le Blanc byla také hostem Terezy Kostkové v pořadu Blízká setkání na Českém rozhlasu. Její kniha vypovídá o životě jedenácti českých cizinek v zahraničí. 

Při čtení knihy jsem si několikrát položila otázku, zda bych zvládla a vůbec chtěla být v pozici těchto žen. Má odpověď zněla ne a dodám, že v tu chvilku jsem si připadala jako zbabělec. V zápětí jsem přiznala, že hlavní brzdou v tom rozhodnutí by hrála neznalost jazyka. Upřímně, nejsem žádná hrdinka a kaskadérka už vůbec ne.V knize jsou popisovány příběhy žen většinou o generaci mladší. Jsou to vesměs úspěšné, ale cesta k té úspěšnosti byla většinou dlouhá a klikatá. Nebudu už prozrazovat víc, snad jen takové mé malé napřímení při četbě příběhů tří žen bydlící v okruhu  - Krnov - Frýdlant nad Ostravicí a vesnička kousek od Ostravy.

Kdo jste dočetli až sem, nezbývá mě nic jiného než vám doporučit v tom nečase co prozatím venku panuje sáhnout po dobré knize. Předtím však nezapomenout zavřít po větrání ventilaci, aby jste nemuseli do toho čaje co si možná uvaříte přidávat ten rum, nebo dokonce si připravovat svařáček😉. Přeji všem pohodový ve zdraví prožitý víkend

" POMÁHAT A CHRÁNIT"

 Dnešní neděli i přes laškování sluníčka za oknem, které mě lákalo lákat ven, přečkala jsem doma. Po obědě chvilkové vyvětrání na balkóně a při tom si předběžně naplánovatjeho osázením květinami a posléze se kochat nádhernými květy vzalo za své.

Stal se ze mě pozorovatel práce v terénu našich měšťáku, já jim s oblibou říkám"Pomáhat a chránit". U našeho domu jsou často k vidění sanitky Rychlé pomoci, také auta hasičů a dost často tudy prochází, nebo projíždí již zmínění "POMÁHAT A CHRÁNIT" za což jsem ráda nejen já. Před domem máme velké parkoviště, které ovšem tak jako všude nestačí a proto se parkuje kde všude. Také na místě zákazu, které je vytýčené pouze pro záchranné složky. Pomáhat a chránit jsou moji oblíbenci,vždy mě ochotně pomohli, pokud jsem požádala o pomoc. Bylo to v době po revoluci, kdy se u nás v okolí bývalého bydliště dost často vyskytovali feťáčci, nebo při přepadení a pak také při mém velmi brzkém docházení nočním městem do práce. Stačilo zavolat a nahlásit, buď přijeli, nebo si v té době naplánovali pochůzku, kde byla kamera, stačilo sledovaní služby v tu dobu danou oblast. No, ale dnes děs, jak by řekl náš nejmladší vnuk, panáčci to flákají. Obchůzka tak jako vždy, tři auta zaparkované v zakázané zóně, z toho jedno napomenutí, to pochopím, zrovna nákládali na vozík nábytek, řidič byl k dispozici. Dotaz čí je to druhé auto, nikdo z přítomných nevěděl, to stálo opravdu v té zóně pro záchranné složky. Pomáhat se loudali k služebnímu autu, ovšem pán stojící opodál upozornil, že přece mají možnost zjištění majitele, nebo i odtahu. Kdyby mohli, skočí do auta a odjedou, ale nemohli, co je však zarážející to třetí auto neviděli, nebo nechtěli. To je na tom zakázaném prostoru zaparkované denně, onehdy hasiči měli co dělat, aby vyjeli. Tak mě napadá, čípak to drahé auto asi je? Hoši je pokaždé nevidí, neřeší. Snad ne náčelníka těch "Pomáhat", klučiny od kolegy mého muže, co kdysi u nás s bratrem přespával, když se jeho rodiče zdrželi u nás na návštěvě☺ Nechci být šťoura, mám výhodu, mohu se zeptat, ale je to fér vůči ostatním, kteří většinou čekají v té zóně zákazu na své nakupující ženy a tudíž by mohli okamžitě odjed. Takové pokutování jednoho a nevidění jako toho druhého se mě pranic nelíbí a  moji oblíbení "POMÁHAT"u mě klesli  na žebříčku oblíbenosti dosti dolů. Tak si říkám, že jsou v tom možná nevině, možná nařízení z vršku a pokud by dělali pořádky řekla by naše babi jak se má, nabijí si držku☻Tak jo nechám je ještě na tom pomyslnném mém žebříčku nahoře a zkusím se zeptat ☺Jak to máte u vás s dojezdem záchraných složek k domu a vůbec s těmi mými oblíbenými "pomáhat"- jde to, spokojení, nespokojení ☺ Nakonec se pochlubím krásnou kytičkou od mladší dcery, od druhé jsem dostala SMS přání, byla na cestách ☺

Vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví a pohodě.

"JEŽKOVY STOPY"

 Do nedávna jsem neměla ani zdání o orchestru "JEŽKOVY STOPY", ale o zvolání údivu a zděšení pronášené slovy "JEŽKOVY VOČI", to jo. Používám to dost často, snad mohu klidně napsat, že nyní více, než kdykoli předtím. Rozumějte,dříve zde znamená, když byly naše děti malé, nyní dospělé mající už své potomky naše vnuky a jeden z nich má dokonce dítě, což je naše pravnučka Kačenka. ☺Když se naše pravnučka Kačenka narodila, tak mé zvolání "JEŽKOVY VOČI" značilo údiv i radost současně☺a zvítězilo nad dost časté vyřčené "JEŽKOVY VOČI",vyjadřující zděšení stran našich dospělých dětí. Inu jak by naše babi řekla:" malé děti malé starosti, velké děti, velké starosti". Ovšem toto dnes vůbec není na pořadu, jde o zcela něco jiného. Jde o setkání a potěšení, při němž jsem s láskou v údivu tiše zvolala "JEŽKOVI VOČI" a hned sama sobě dodala, tak na to děvče zlaté půjdeš a aspoň chvilku zapomeneš na tak častější vyřčené, již výše uvedené zděšené "JEŽKOVY VOČI". Jedná se o plakát, který jsem objevila na poutači při jedné mé cestě za kolegyni na kafíčko. Vždy doma hlásím, že se jdu setkat a oprášit vztahy s  veřejností.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala a na koncert se těšila. Stačilo už "jen" zakoupit vstupenku, ale co se vleče neuteče. Stále jsem koupě vstupenky odkládala. Mělo k tomu konečně dojít po schůzce předsedů klubu s pracovnicemi Magistrátu. Nakonec se mé zdržení k zakoupení vstupenky vyplatilo nejen mě,ale i kolegům z řad našeho seniorského klubu. Určitý počet vstupenek jsme dostali k dispozici. Protože nejsem sobec a dokonce se nestydím napsat jako má nástupkyně, kdy jsem se rozhodla po třináctiletech mého působení ze zdravotních důvodů odstoupit z vedení našeho klubu. Ovšem po necelých dvou letech už jako člen se na přání ostatních opět vrátit do vedení. Má nástupkyně veškeré výhody plynoucí z možnosti při různých podobných akcí čerpala pro sebe, maximálně ještě pro kamarádku. Pokud jsem měla dotaz proč se nás nemohlo účastnit více, měla připraveno více variant odpovědi - byl omezený počet, bylo to pro ty, co pro klub něco udělali (třeba jej 13 let vedli?☺ - v ten moment ohluchla), tam jsme se nedostali, stejně to za nic nestálo a podobné výmlouvání☺☻☺.

Co se koncertu týká, byli jsme velmi spokojení, přenesli jsme se do doby 30. a 40 let minulého století. Slovem nás provedl konfereciér pan Radek Žitný hudebním světem Jaroslava Ježka, Slávy Emana Nováčka a mnoha dalšími mistry, kteří psali dějiny české populární hudby. Charismatičtí zpěváci Jaroslav  Diviš a Lenka Švestková byli třešničkou na dortu. (Fotografie i nahrávky jsou ze zdroje...)

Orchestr Ježkovy stopy, učinkuje v hudební sféře již dvanáct let, nám ve svém vystoupení připomněl významná výročí. 120 let od narození Jana Wericha a Jiřího Voskovce a 80 let od konce druhé světové války legendárními melodiemi swingu a džezu. 

https://www.jezkovystopy.cz/galerie

Návštěva koncertu bylo pro mě pohlazením na duši, podpořené spokojeností klubových přátel. Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví.

   

   

 

"OÁZA KLIDU"

 

 

Jak by naše babi řekla: "na tu bídu jsi ještě dobře dopadla". Její hodnocení by směřovalo k výsledku mého vyšetření v Třinecké nemocnici a následného zapsání do pořadníku. Čekací doba až půl roku, možná se podaří i dříve, do té doby budu doufat, že pojišťovny budou ... no, mám mít klid. Jen se mě nelíbí to věčné rozdávání a výsledek žádný. Napsala jsem více, ale raději jsem vše vymazala. Jsem zbabělec, ne mám být v klidu a tak raději k té naší " OÁZE KLIDU"

Kdo mě zná už ví, Komorní Lhotka naše srdcovka. Tam jsme se zastavili cestou s Třince, na té naší lavičce, kde jsme vše co mě čeká v klidu rozebrali. Pozitiva i negativa a za šumění říčky za námi jen tak lelkovali a vzpomínali ...

V nejlepším se má přestat, ještě foto pampelišek a ubírali jsme se na oběd do naší pizzerie "Palírna" na výbornou pizzu "OLOMOUC".Tu jsem však už nevyfotila, hlad byl silnější...

Mějte pohodové dny prožité ve zdraví a doufejte, tak jako já, že sluníčko nebude mít dlouho dovolenou.

"VÝSTAVA RUČNÍCH PRACÍ SENIORŮ"

 Vnašem Centru volnočasových aktivit byla opět po roce výstava ručních prácí seniorů. V zájmových kroužcích - výroba keramiky, pletení z papíru, technika guilling, enkaustika, malování na hedvábí, tkaní, vyšívání, pletení, batikování, kresba a malování, šití patchworku, výroba šperků. Dále pak kroužek Zpívání pro radost, ten vlastně zahájil výstavu

Takto vyzdobený vchod nás vítal kyticí květů ve váze z papírových ruliček.

Mimo rukodělné kroužky je také kroužek Zdravého pohybu - cvičení na židlích a karimatkách, chůze s holemi Nordic Walking, karetní hry Taroky. Já se však zaměřím na dnešní výstavu rukodělných prací, omlouvám se za ne dost kvalitní fotografie.

Obrazy se hodně špatně fotily, je tam pro ně velmi malý prostor ...

Osobně se mě moc líbil nápad s domečky a tác s kávou " Doma je tam, kde voní káva"

Kdo z vás došel až sem, přeji mu ve zdraví prožitý každý další den. Pro mě to byl dnešní den náročný, ale vyvážilo to setkání s příjemnými známými a že jich tam bylo💗