Nevím jak u vás, ale u nás dodržel Medard své slovo. Pršet začalo s malými přestávkami už od rána. Kdo doma zapoměl deštník a neoblékl teplé oblečení měl smůlu. Dočetla jsem dvě zajímavé knihy. První Retro příběhy od Jany Klimešové a ta druhá úplně z jiného soudku, avšak neméně zajímavá od Jiřího Tomčíka Jak jsem nezemřel v Africe.
Paní Jana Klimešová bydlela v našem městě a vypráví retro příběhy, které slyšela z vyprávění. Píše příběhy dvou generací, odehrávající se v minulém století. Začíná vyprávět příběh manželů, kteří se přistěhovali do našeho kraje, do míst, které jsou velmi dobře známé mému muži. Ten se zde narodil a vyrůstal a tak mnohé z toho knižního vyprávění (já pouze z vyprávění manžela a jeho maminky) jsme si ujasnili a přehodnotili dle skutečnosti. Ovšem nicméně neznalému čtenáři to neubere z pěkného počtení ze života v minulém století, kdy zde bylo plno důlních šachet a tím nepřeberné možnosti k získání práce a bydlení. Musím podotknout, že i já sama jsem byla po přistěhování z jižní Moravy sem na sever do prostředí pro mě dosud neznámého a z mého hlediska drsného po roce 1970 z některých situací nemile zaskočená. Bylo to jiné žití, než u nás v poklidném a kraji. Naštěstí jsem se brzo aklimatizovala, naučila se vnímat, že to co je pro mě drsné z ženského hlediska, je pro mnohé běžné. Ne, nebyla jsem svědkem hrubosti jako takové, zarazilo mě například "zaměstnání žen", na stavbě. Byly oblečené v montérkách a plnohodnotně pracovaly na stavbě. Pracovat na stavbě svého domu, to ano, ale jako zaměstnání?V knize se píše, že většina žen byla v domácnosti, pokud se peněz nedostávalo, nebyla jiná možnost jako dnes, kdy je "nárok" na příspěvky, tak byly vděčny zřejmě za veškerou práci.Nedá mě to, abych v závěru nezmínila, že pro nás znalé tohoto regionu jsou mnohé situace v knize, tak ve "slavném" filmu DUKLA nadnesené. Tím nechci ubírat "snahu"tvůrců filmu, tak knihy přiblížit život zde, ano nebylo to určitě lehké, na druhou stranu by se dalo čerpat na další film, či knihu i z jiných krajů. Život tehdy nebyl peříčko a mnohdy není ani nyní. Kniha stojí za přečtení a film za shlédnutí. Druhá kniha shodou okolností je také od spisovatele žijícího v našem kraji na rozdíl od paní Klimešové dosud. Pan Jiří Tomčík bývalý vysokoškolský pedagog od roku 2000 cestuje do tropů celého světa. Četla jsem jeho knihu "Jak jsem nezemřel v Africe" a celou dobu jsem si říkala, že měl z pekla štěstí a taky, že zbytečně riskoval. Ono vůbec takové cestování je pro "silné " jedince, občas i pro "hazardéry" a musí být k tomu nátura. Ovšem být ženou a spolucestující za poznáním po boku takového "silného jedince a hazardéra", to musí být osobnost odvážná, důvěřivá a v neposlední řadě milující. Co vy na to? Vím, vyjádřit se můžete až po přečtení ... znám jednu ženu osobně, která cestovala takto se svým mužem Václavem Petrem fotografem a spisovatelem. Jeho žena Blanka jej na jeho cestách doprovázela a tak vím, že je odvážná, důvěřivá a milující ♥ Napsal několik cestopisů, které doplnil svými krásnými fotografiemi.
Tolik o knihách, můj dnešní záměr byl jiný, měla jsem uložený koncept pojednávající o tradici našeho regionu a to o smažení vaječiny. Je to převzatá naše klubová tradice po předchozím vedení. Bohužel už není mezi námi pěknou řádku let nikdo, kdo by se hlásil dobrovolně takovou vaječinu usmažit. Jó to bývaly časy, kdy náš klubový člen pan Vašek za pomocí pana Šeby a paní Jany usmažili neskutečně dobrou vaječinu v zahradní restauraci U JELENA. Připravit takovou vaječinu venku na ohni z 90 - 120 vajec si už nikdo z nás po moho let netroufnul. Poprvé, kdy už výše jmenovaní nebyli mezi námi se našlo pár jedinců (teoretiků), co by radou přispěli, ale ke smažení se nehrnuli. Tak od jisté doby máme vaječinu zajištěnou u profesionálu, kteří dělají vaječinu skvělou, ale Vaškova to není. Nicméně je výborná, bavíme se, najdou se i teoretici, kritici, ale v globále si všichni pochutnají. Letos to bylo spojeno s výletem MHD do historického Dělnického domu v Horní Suché. Počasí nám přálo, personál nám připravil posezení na krásně upravené terase. Všem chutnalo, nevím, zda k tomu nepřispělo mé moto pro tento den, které jsem si říkala po cestě a prozradila přítomným po přivítání všech a po dotazu, zda bude vaječina dobrá a zda .... "NA DNEŠNÍ VAJEČINU VYKRAČUJ MARTO SMĚLE A FRFLAJÍCÍ POŠLI DO TRAMTARÁ"
Frflání a tramtará se nekonalo, počasí vyšlo, nečekali jsme na pondělí po MEDARDOVI, kdy by se letos měla vaječina smažit. To by nám počasí nevyšlo, dnes prší. Všichni vše snědli a tak zřejmě chutnalo☺
Něco málo o tradici vaječiny ze zdroje zde: Smažení vaječiny je tradiční obyčej, který se provádí během
křesťanského svátku Letnic, připomínajícího seslání Ducha svatého. Tento
svátek připadá na 50. den po Velikonocích. Tradiční zvyk smažení
vaječiny je nejvíce rozšířen na severní Moravě a pravděpodobně má své
kořeny na Valašsku. Je to krásná tradice, která spojuje lidi a přináší
radost a společenskou atmosféru během svátečního období.
PS: ☺ AŽ NYNÍ JSEM SI UVĚDOMILA, ŽE DNES JE NEDĚLE☺A NE PONDĚLÍ ☺☺☺ Kdo bude smažit vaječinu zítra jak se má 51 den hned další den po Medardovi, podle počasí zde u nás by už pršet nemělo ☺ Vám všem, kdo jsrte dočetli až sem, přeji pohodové dny prožité ve zdraví ☺
Vždy, když odjíždíme, tak si slibujeme, že se tam opět vypravíme, přespíme, něco ugrilujeme, ale "FAKTICKY, OPRAVDICKY"☺
Dnešní příspěvek je pro mě tak trochu vzpomínkový, vám návštěvníkům mého blogu možná, nebo skoro nic neřekne. Zahradu si pořídil syn se snachou v roce 2010, kdy očekávali narození našeho nejmladšího vnuka Ondráška. Hned z nemocnice se přestěhovali právě na zahradu, aby naše mimino a maminka byly na čerstvém vzduchu v podhúří Beskyd. Tak pár vzpomínkových ...
