" LETEM MÝM SVĚTEM "

 

Uplynulé dva týdny nazvala bych  doslova maratonem. Často jsem si v duchu notovala píseň Maraton od skupiny Světlo, kdo nezná, doufám, že se podaří a po vložení odkazu si ji budete moct poslechnout. V žádném případě nedělám reklamu skvělým hochům z kapely, skladbou Maraton pouze chci naznačit, že to byl pěkný fičák, než jsme vše potřebné, pro mnohé běžné zařídili. S odkazem zde byl problém, dám nový: https://bandzone.cz/svetlo doufám, že již žádný problém nebude. ☺

Konečně se otevřelly služby a nejen to, uplynula určitá doba po prvním očkování a bylo potřeba se trochu dát do pucu a pak taky absolvovat plánovanou nezbytnou návštěvu lékaře. Test, nezbytný k návštěvě pedikúry byl pro mě strašákem, ó jak já nenávidím to šťárání v krku a v nose, brrrr. Zvládla jsem to, díky zdravotnici, která test prováděla a mě ustrašenou uklidňovala, že už to budéééé. Bylo, uf, uf, uf, test negativní, ještěže jsou ty respirátory, honilo se mě hlavou, snad mě v té frontě za mnou nikdo nepoznal tak hurá, mohu na pedikúru.

Po dlouhé době jsem se ocitla na náměstí a kochala se krásou kolem, doslova jsem si tu půlhodinku, než paní pedikérka upravila nožky mému muži vychutnávala a těšila se na tu slast, kdy půjdu na řadu já ☺

Ještě vyfotit záhon macešek, kouknout do výkladních skříní, bylo zrovna kolem 13 hodiny a tak nic moc lidí kolem. Vyšlo mě to tak akorát, začalo se mračit a pár kapek mě stačilo osvěžit. Blaho v podobě pedikúry se nenávratně blížilo, pár kapek mě nerozházelo. Druhý den po pedikúře odběr krve potřebný k naplánované kontrole u internisty jsme spojili s výletem do okolí, proč ne.

Všude plno krásných rozkvetlých stromů ...

Konec radovánkám a pobytu v přírodě, blížil se čas na plánovanou návštěvu internisty. Už jednou jsem požádala o změnu termínu, aspoň jedno očkování ať mám za sebou, plus potřebných dvanáct dní navrch. První dotaz lékaře byl, zda už jsem naočkována aspoň první dávkou a další následoval, proč jste si nepožádala o zvláštní kód. To jsem byla z toho hned zmatená a tak povídám, že jsem žádala a bylo mě řečeno, že jedna ledvina nesplňuje podmínky, pro potřebné vydání kódu,  onkologicky jsem taky jako fit a váhově prý nejsem obézní. Hned mě bylo řečeno, že bych už kód tou váhou sice na hraně, ale dalo by se, v podstatě získala. Tož jsem řekla, že sice pozdě, ale přece a hned podotkla, že asi se lidi moc pro ty kódy nehrnuli, když mě je dodatečně nabízen. ☺ ☺ ☺ O to víc se budu snažit ty "sviňský covid kila dát dolů", nejsem sama, je nás více, že pane doktore. Červená jsem byla, to jo, ale naštvalo mě, že už jsem mohla mít druhou injekci a nemusela jsem absolvovat ten druhý test - šťourání v nose, co mě ten den čekal před návštěvou kadeřnice. Následující "šťourání na testech" jsem zvládla bez stresu a světe div se, ani uf, uf, se nekonalo. Možná, že to bylo tím, že to nebylo až tak do hloubky. Byl negativní a my jeli opět na výlet.

Hurá do podhúří Beskyd ...

Procházky v údolí Komorní Lhotky vše jistí, šli jsme dál od civilizace pěkně pozvolna. Byl nádherný den, pofukoval větřík a tak nám bylo skvěle.Sauna byla zavřená, nikde ani živáčka, ptáci si prozpěvovali a my chytali "D".

Dokud to počasí dovolilo, výletovali jsme takřka denně, jidlo jistil mrazák.

Tak trochu z nostalgie zajeli jsme do Věřňovic, malá vesnička těsně na hranicích s Polskem.

Procházka kolem řeky Olše nikdy nezklame,území je Chráněnou oblastí a je tam nádherný klid.

Foto s těmito tabulkami mám z let minulých. My však mířili k nedalekému rybníku.Stůl, židle a lavičky tam mají tamní rybáři. Ten den byl rybník jen náš ☺

Pár snímků a pak posezení na lavičce doprovázené zpěvem ptáků. V dálce hopsal zajíc a na druhý břeh přišla srnka, my se tiše kochali.

Žluté pytle plné odpadu prozradily, nedávnou očistu okolí rybníku.

Po druhé straně řeky Olše vede cyklostezka, dá se dojed do blízké Karviné, nebo Bohumína.Nerada se nechávám fotit, ale manžel mě přemluvil, prý to bude poslední foto s delšími vlasy, které mě nebetyčně otravovaly půl roku. Mám ráda krátký sestřih.

Nejraději fotím přírodu a pak vnuky, ale ti už nechtějí ani jeden. Zřejmě jsou po mě ☺

Ještě nás čekala cesta zpět k autu, tam na nás čekala majitelka pozemku a tak trochu se zlobila, že tam parkujeme. Omluvili jsme se, mysleli jsme, že pozemek patří ke kapličce. Paní naši omluvu přijala a my slíbili, že se příště polepšíme a zaparkujeme u splavu. Nechtěli jsme se zmiňovat, že jsme skoro místní, manželovi rodiče tam měli chalupu, to by bylo na delší povídání a ono už sluníčko hodně peklo.

Náš výlet končí, vracíme se domů. Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví. Snad se brzo dočkáme opět sluníčka a déšť si vezme dovolenou.