" PO SEDMNÁCTI LETECH

Napsat tento příspěvek jsem vlastně chtěla už před několika týdny, ale počkal až do dnešního dne. Ono známé - "kdo si počká, ten se dočká" zřejmě v tomto případě platí u mě dvojnásobně. O co vlastně jde? Před zhruba  sedmnácti léty mě lékaři zjistili laicky řečeno díru v kosti v oblasti kolene. S kolenem jsem měla dlouhodobé zdravotní problémy až vše vyústilo k operačnímu zákroku. Opět laicky vysvětlím, šlo o vložení kosti od dárce - alogenní transplantát. Po operaci bylo nutné pár měsíců operovanou nohu vůbec nezatěžovat, procvičovat pod odborným vedení fyziterapeutky což vyžadovalo delší opakovaný pobyt v nemocničím zařízení. Zdeptaná a vysílená jsem se díky trpělivosti fyzioterapeutky a své pevné vůle, dobrala k chůzi na podpažních berlích, stále bez došlapu na operovanou nohu. Z počátku rehabilitace byl k mému přesunu potřeba invalidní vozík.Věřte, že koordinace berlí a nohou při chůzi (operovaná pouze s náznakem došlapu) je pěkně tvrdým oříškem. Tehdy byla na pokoji pouze sprcha, WC společné na chodbě a tak tato chůze mě dala co proto, mnohdy doprovázená dohledem a radou právě procházejícího personálu. Jak já je občas nenáviděla, přitom jsem dobře věděla, že jejich kontrola a připomínky jsou pro mě velké plus. Vše se zdárně vyvíjelo a já dostala francouzské hole, povolení částečnou vahou došlápnout. Zde mohu klidně napsat, kdo nezažil, vůbec si nedovede představit kolik to bylo radostí. Návrat do práce nepřicházel vůbec v úvahu, invalidní důchod následoval a francouzské hole se staly moji součásti na delší dobu v řádu právě těch sedmnácti let. Z počátku jsem se s nimi nechtěla smířit, ukápla nějaká slzička, nastal konec výšlapů po Beskydech, skončila spousta jiných zálib. Zůstalo jen u občasných výletu do přírody, cvičení, jízdě na rotopedu. Spousta omezení, bylo potřeba pamatovat, že do bytu bez výtahu musím zdolat tři patra. Na doporučení lékaře u pravidelných kontrol používat stále fr. hole a šetřit kolenní klouby. Vzhledem k věku (53)vyhnout se tak co nejdéle další operaci, následovat bude až nutná výměna kolenního kloubu, nový nemá až tak dlouhé trvání, buďte ráda, že se vše zjistilo včas a že to není nic horšího. Horší přišlo za devět let a dost festovně změnilo pořadí žebříčku hodnot vyžití ve volném čase na přežití vůbec. Ne, nestěžuji si, jen se dobírám k dnešnímu tématu, po sedmnácti letech, konečně došlo i k výměně kolenních kloubů a já mohla po těch dlouhých letech, postupně odložit tak často proklínané fran. hole. No jo, jenže ono to nešlo jen tak, byly mou součástí a ono "naštěstí" nasněžilo. Sníh roztál a pak jen kousek od auta, hole v jedné ruce, po pár metrech jsem zjistila, že nějak nejde jít bez nich. Hlava měla stále zaregistrovanou chůzi s těmi potvorami. To chce klid, zvykneš si postupně a taky jo, doma to nebyl problém. Tak nejdříve po chodbě, pak k rotopedu, k autu, po schodech tam a zpět. Dnes autobusem MHD k lékaři, pak drogerie a opět cesta MHD bez těch dvou potvor, najednou jsem nevěděla co s rukama, já je měla volné. Dala jsem to, horší bylo, že manžel uviděl fr. hole v chodbě a tak chudák zůstal na telefonu a čekal, že budu volat. Nebylo potřeba, jen při odchodu z čekárny jsem automaticky u věšáku chtěla vzít tam odložené fr. hole pacienta, naštěstí mě včas zarazila barva, byly modré. Budu si muset zvykat co s rukama venku, když už nemusím na kratší vzdálenost ty potvory mít, manžel mě nabídl rámě při dnešní cestě na pozdní oběd do pizerie tam a zpět jsme se mohli držet po sedmnácti letech za ruce ☺Bomba to je, mít starosti co mám dělat venku s rukama a taky abych někomu nevzala omylem jeho fr.hole. Ještě to tak, abych byla za zlodějku, už tak tu máme plno jiných výkuků, co okrádají stařenky a stařečky, ale to už je z jiného soudku. Vám, kteří jste dočetli až sem, přeji pohodové dny prožité ve zdraví