" KNIHY"

 

 Ještěže ty knihy máme, řekla jsem si nedávno a začetla se do jedné, na kterou jsem dostala tip na jednom blogu, nevím už na kterém to bylo, ale děkuji za něj. Sága rodu Reissových se četla jedním dechem.

Spisovatelka Hana Parkánová Whitton v ní představuje českou obrozeneckou společnost na konci 18 a začátku 19. století. Je to má oblíbená spisovatelka a pokud i vy rádi čtete knížky z historie, či současnosti, zkuste některou z jejich knih. Já se chystám na jednu knihu ze současnosti s názvem přímo vybízejícím... "Jak si neudělat z domova cirkus jako na Piccadily". U dobré knihy se mě daří aspoň na chvilku nevnímat okolí.V poslední době mě nějak častěji dochází dech, mohu zcela otevřeně zde napsat, že vývojem situace kolem, čím dál častěji, většinou za to může ubohost okolí svým chováním i postojem. Mířím tím do výšin i nížin všech spoluobčanů, včetně těch, kteří se snaží jakoukoliv situaci využít pro své další uplatnění. Fascinují mě nejen svými názory, ale i chováním v daných situacích a věřte, že nyní již nenarážím na chování volební komise o které jsem psala v předešlém článku. Od výšin přejdu do nížin a zmíním se o kontrole při vstupu do nemocnice, kde jsem byla na vyšetření. Skupinka tří děvčat, která měla měřit teplotu při vstupu a dbát na to, aby ten kdo projde měl nejen roušku, či respirátor, ale také použil desinfekci. Tak leda houby s octem, bavily se a lidé kolem je nezajímali. Nádech a výdech, se nekonal, pádila jsem dál tam i ven, abych byla co nejdříve z nemocnice venku. Nadechla jsem se až kousek dál, při tom pomyslnném nadechnutí si vždy představím jednu ze soch v Sochařském parku v Těrlicku - Hradišti, jenž jsme nedávno navštívili, má název "PRŮŘEZ LIDSKÝM ORGANISMEM" - kamínky na jedné straně vlepené směrem dovnitř představují nádech a ty druhé, lepené směrem ven - výdech. Při své předtavě vím, že to chce silný nádech (vdechujeme kamínky - negativ a při výdechu opět silném se negativu - kamínků zbavujeme, jde to ztěžka jak je vidno, otvor pro výdech negativů je malý). Občas to pomáhá ...

Druhou knihou, která mě zaujala snad ještě více byl Šikmý kostel od Karin Lednické. Možná o to více, že je to z okolí, měla jsem možnost historii o ztraceném městě slyšet z více pramenů. Jednak od regionální historičky paní Kolkové, která představuje studnici moudrosti a několikrát nám přednášela v našem klubu seniorů, kam jsem ji díky možnostem ve výběru přednášek pozvala. Pak také díky své bývalé kolegyně, která si zbylé části ztraceného města pamatovala ze svého dětství z vyprávění rodiny. Několikrát jsme kolem projížděly služebně a Sylva, tak se kolegyně jmenuje se dala do vyprávění. To jsem vždy chtěla vybídnout řidiče, ať zastaví a my se společně se Sylvou projdeme. Bohužel nás vždy tlačil čas. 

Tamní pastevecká vesnice, získala díky těžbě uhlí nenadálý rozkvět, aby později díky tomuto bohatství o století zanikla. Dnes tam zůstal stát pouze jen starý "Šikmý kostel" svatého Petra z Alkantary, je to kulturní památka, přezdívaný často Česká Pisa. Více se dočtete v dostupných pramenech. V roce 2016 jsme tam projížděli s naším nejmladším vnukem a měli jsme štěstí na jednoho staršího pána, který se snámi zastavil a vyprávěl historii kostela, který stával dříve na kopečku a děti kolem jezdily na sáňkách dolů. Vlivem důlní těžby se propadl o 37 metrů, nyní stojí díky památkářůmna a velké rekonstrukci a je opravdu na šikmo. Při  pobytu uvnitř máte pocit, že se nakláníte na stranu, ale omyl je pravdou, stojíte na rovné podlaze.

Tak ještě pár snímečků Česká Pisa z roku 2016

Všem vám přeji pohodové dny prožité ve zdraví a pokud bude potřeba, tak velký nádech a ještě větší výdech. Mě to většinou pomůže