Kdo z vás tipuje drogy, alkohol, cigarety, kdepak jste vedle jak ta jedle. Balancuji spíše v oblasti dobrého jídla, sklenky kvalitního vína a pak sladkostí, nicméně o tom všem raději pomlčím, není se čím chlubit. Dnes mám jiný kalibr a tím jsou léky na spaní, jak lehce se dá být závislá jsem poznala dokonale, když jsem si procházela nelehkým obdobím svých zdravotních problémů. Ona lékařem podaná pomoc v podobě receptu na výše uvedené léky je to nejschůdnější řešení. Potřebujete být vyspaná, psychicky silná, odolná a jak se nevyspíte vše padá a vy se potácíte v polemice vyjde - nevyjde, budu - nebudu. Netrvá dlouho a z občasného zobnutí se stane pravidelnost, vy to neřešíte, lékař také ne, tabletky vám předepíše. V lékárně slyšíte, pozor, je to návykové a má pravdu pan lékárník, tomu věřím, ale ... zobete dál, zůstáváte u půlky, občas vezmete i celou. Když dám jen půl, dám i bez, ale nespíte, převracíte se a pak si nakonec vezmete aspoň tu půlku tabletky. Tak to bylo i u mě až do té doby, než dcera nastoupila do lékárny, kde pracuje pan lékárník, právě ten, kterému věřím, který vždy ochotně poradí. První co mě napadlo, nebudu tam chodit vyzvedávat léky ať není naše dcera spojována se "závislačkou", to, když naposledy pan lékárník nadzvedl obočí při svém upozornění na závislost. Uplynulo pár dní a já sama sobě začala lát, jsi nejen závislák, ale i slaboch a navštívila jsem strejdu googlíka, přečetla si jak je těžké odnaučit se této závislosti pomocí tablet a někdy i pobytu v léčebně. No potěš mě koště, řekla jsem si nahlas často užívanou hlášku naší babí a hned si pomyslela, že by určitě dodala, že si z ní dělám prdel. No nedělám babi, lítám v tom jak pometlo a hned bych dodala něco jako, že to dám, přece nejsem žádné ořezávátko. První den jsem nemohla usnout, vzala jsem půl tabletky, druhý den byl tak jako první a já začala pochybovat, že se mě to podaří až mě osvítil nápad oklamat sama sebe. Ty jsi "hérečka" našeptávalo mě něco zpovzdálí, kolikrát jsi přesvědčila nejen samu sebe, ale i okolí, že ten tvůj záměr vyjde. Věřte, nevěřte, vyšlo to i u té " NE - ZÁVISLOSTI NA TABLETKÁCH NA SPANÍ " ☺ Úplně jednoduše, zachovala jsem dlouholetý rituál - dvě půlky tabletky na noční stolek(ta druhá, kdyby nestačila jedna půlka), namísto do úst položit k lampičce, ale DŮLEŽITÉ, hned pomyslnnou půlku zapít a pak se uložit ke spánku. První den boj, usnula jsem až nad ránem, určitě mě ukolébala představa jak budu hrdá ráno dávat půlky tabletky zpět do krabičky. A ono se to podařilo, dvě půlky tabletek putovaly zpět do krabičky, poklepala jsem si na rameno a pronesla sama sobě pochvalu. Tak to šlo druhý, třetí a čtvrtý den, celkem víc jak týden putovaly tabletky ven z krabičky, pomyslnné zapítí a ráno zpět do krabičky a pochvala sama sobě!!! ☺ Po čtrnácti dnech píši, že nejsem ani v nejmenším závislák na tabletkách na spaní ☺ ☺ ☺ snad jen na svém rotopedu, který opustit nedovedu a šlapu stále dál. Zítra přešlápnu přes 171 a pojedu dál. Poctivě si své km zapisuji, občas si šlápnou do pedálu i sousedky ...
Pomalu se ze mě stává závislák na ROTOPEDU, toto však ovlivnit nedovedu ☺, nešlapu však každý den, to pouze ve dny, kdy nejdu ven.V průměru šlapu 5 km a přitom poslouchám písničky. Oblíbenou na závěr svého peletonu většinou od kapely Světlo - https://www.youtube.com/watch?v=Ow6ytmtyBIM Dnes bude změna, šlapat budu ve městě na náměstí pod pódiem bez rotopedu a hrát bude kapela Světlo na živo ...
Čtu ráda již od dětsví, na prvním stupni jsem pomáhala v knihovně paní knihovnici vracet knihám život. Knihovnicí byla paní učitelka Marie Pokorná, když si ji ve vzpomínkách vybavím, byla opravdu ve svém životě "pokorná." Život po boku svého manžela neměla lehký, docela jasně si vybavuji okamžik, kdy jsme měli školní akci - běh míru s Mírovou pochodní, která symbolizovala a stále symbolizuje atmosféru přátelství, míru a porozumění. Stáli jsme na předem naplánovaném stanovišti a čekali na štafetu, kterou delšími úseky vezlo auto. Plni očekávání jsme vyčkávali netrpělivě, abychom pochodeň Míru převzali a přemístili mírným, mohu klidně napsat ,vznešeným během na další stanoviště, když tu náhle u nás zastavil automobil Volha. Hnali jsme se k okénku, které se otevřelo, abychom převzali pochodeň. Z okna se vyklonil pán a ptal se, kde by našel soudružku učitelku Pokornou, později jsem se dozvěděla, že pan Pokorný měl smrtelnou autonehodu. Jak jinak, příčinou byla metla lidstva - alkohol jak tehdy říkávala naše babi a od té jsem se později dozvěděla jak pro tu "metlu lidstva" trpěla paní Pokorná a její dvě dcery. Ale dost už smutku, vím určitě, že knihovna a knihy byly pro paní Pokornou parťáci k nezaplacení. Vdnešní době stále více i já utíkám do světa knih - za parťáky k nezaplacení, nežene mě tam "ta metla lidstva, co tam hnala paní učitelku - alkohol, ale spíše hloupost, chtivost moci, upřednostňování svého já i přestože k tomu všemu vede cesta se ztráty životů, pokles životní úrovně nás všech. Naše babi, ta by se divila kam to vše vede a možná by citovala onu moudrost, která mě přišla mou poštou ranní
Nevím jak vám, ale mě kytička vždy potěší. Nezáleží na velikosti, tato mě potěšila moc ...
Napsat tento příspěvek jsem vlastně chtěla už před několika týdny, ale počkal až do dnešního dne. Ono známé - "kdo si počká, ten se dočká" zřejmě v tomto případě platí u mě dvojnásobně. O co vlastně jde? Před zhruba sedmnácti léty mě lékaři zjistili laicky řečeno díru v kosti v oblasti kolene. S kolenem jsem měla dlouhodobé zdravotní problémy až vše vyústilo k operačnímu zákroku. Opět laicky vysvětlím, šlo o vložení kosti od dárce - alogenní transplantát. Po operaci bylo nutné pár měsíců operovanou nohu vůbec nezatěžovat, procvičovat pod odborným vedení fyziterapeutky což vyžadovalo delší opakovaný pobyt v nemocničím zařízení. Zdeptaná a vysílená jsem se díky trpělivosti fyzioterapeutky a své pevné vůle, dobrala k chůzi na podpažních berlích, stále bez došlapu na operovanou nohu. Z počátku rehabilitace byl k mému přesunu potřeba invalidní vozík.Věřte, že koordinace berlí a nohou při chůzi (operovaná pouze s náznakem došlapu) je pěkně tvrdým oříškem. Tehdy byla na pokoji pouze sprcha, WC společné na chodbě a tak tato chůze mě dala co proto, mnohdy doprovázená dohledem a radou právě procházejícího personálu. Jak já je občas nenáviděla, přitom jsem dobře věděla, že jejich kontrola a připomínky jsou pro mě velké plus. Vše se zdárně vyvíjelo a já dostala francouzské hole, povolení částečnou vahou došlápnout. Zde mohu klidně napsat, kdo nezažil, vůbec si nedovede představit kolik to bylo radostí. Návrat do práce nepřicházel vůbec v úvahu, invalidní důchod následoval a francouzské hole se staly moji součásti na delší dobu v řádu právě těch sedmnácti let. Z počátku jsem se s nimi nechtěla smířit, ukápla nějaká slzička, nastal konec výšlapů po Beskydech, skončila spousta jiných zálib. Zůstalo jen u občasných výletu do přírody, cvičení, jízdě na rotopedu. Spousta omezení, bylo potřeba pamatovat, že do bytu bez výtahu musím zdolat tři patra. Na doporučení lékaře u pravidelných kontrol používat stále fr. hole a šetřit kolenní klouby. Vzhledem k věku (53)vyhnout se tak co nejdéle další operaci, následovat bude až nutná výměna kolenního kloubu, nový nemá až tak dlouhé trvání, buďte ráda, že se vše zjistilo včas a že to není nic horšího. Horší přišlo za devět let a dost festovně změnilo pořadí žebříčku hodnot vyžití ve volném čase na přežití vůbec. Ne, nestěžuji si, jen se dobírám k dnešnímu tématu, po sedmnácti letech, konečně došlo i k výměně kolenních kloubů a já mohla po těch dlouhých letech, postupně odložit tak často proklínané fran. hole. No jo, jenže ono to nešlo jen tak, byly mou součástí a ono "naštěstí" nasněžilo. Sníh roztál a pak jen kousek od auta, hole v jedné ruce, po pár metrech jsem zjistila, že nějak nejde jít bez nich. Hlava měla stále zaregistrovanou chůzi s těmi potvorami. To chce klid, zvykneš si postupně a taky jo, doma to nebyl problém. Tak nejdříve po chodbě, pak k rotopedu, k autu, po schodech tam a zpět. Dnes autobusem MHD k lékaři, pak drogerie a opět cesta MHD bez těch dvou potvor, najednou jsem nevěděla co s rukama, já je měla volné. Dala jsem to, horší bylo, že manžel uviděl fr. hole v chodbě a tak chudák zůstal na telefonu a čekal, že budu volat. Nebylo potřeba, jen při odchodu z čekárny jsem automaticky u věšáku chtěla vzít tam odložené fr. hole pacienta, naštěstí mě včas zarazila barva, byly modré. Budu si muset zvykat co s rukama venku, když už nemusím na kratší vzdálenost ty potvory mít, manžel mě nabídl rámě při dnešní cestě na pozdní oběd do pizerie tam a zpět jsme se mohli držet po sedmnácti letech za ruce ☺Bomba to je, mít starosti co mám dělat venku s rukama a taky abych někomu nevzala omylem jeho fr.hole. Ještě to tak, abych byla za zlodějku, už tak tu máme plno jiných výkuků, co okrádají stařenky a stařečky, ale to už je z jiného soudku. Vám, kteří jste dočetli až sem, přeji pohodové dny prožité ve zdraví
